pondělí 9. listopadu 2009

HUDEBNÍ POSTŘEHY ODJINUD





HEALTH - GET COLOR  
Losangeleští rezidenti kultovního klubu Smell se tvářej jako indie kapela nicménně jejich split "Crimewave" s nastřelenejma digiplyšákama Crystal castles se objevil div ne na soundtracku k uřvaný slátanině s Jennifer Aniston, vtip, dál..Hlukařský experimenty a přebasovaný synťáky se mimoto dostaly na žebříčku aktuálního trendy zvuku na vrchol. Špína dlouho nebyla tak cool. Špína v současnym slovníku je ale čistě estetická záležitost charakterizovaná hadrama American apparel a upnutejma plísňáčema z druhý ruky. Health sou špinavý hlavně zvukem,na melodie nehrajou a tuší,že bordel nemá pravidla což jim ale nebrání hledat je i podruhý a kdo hledá, najde.



HECUBA - PARADISE  
Natáčení "Paradise" si představuju podobně jako natáčení "Silent shout" od Knife...takže starej domek, zatažený závěsy v něm, duchařský seance a napětí ve vzduchu. Akorát místo plakátů Björk a Visage jim tam visej plakáty artovejch filmů z šedesátek, Lynche a kýčovitý antický blbůstky namísto vycpanejch králíků. Hecuba zní přesně tak jak by měla znít kapela audiovizuálního umělce (Jon Beasley) a herečky a performerky (Isabelle Albuquerque). Samozřejmě spolu píchaj takže nejsou až tak rezervovaní jako norský sourozenecký duo ale taková ta lehká lascivnost a krajkový prádlo v tom je. Všechno je ale tak vkusný,že by se vod nich mohla učit každá druhá pipka zaměňující avantgardu za levnej kabaret pro plebs (jo,mluvim o La Roux), taky házej vočkem po kýči a chtěli by bejt elektropop ale na tričku je nosí Devendra Banhart a mezi kámoše počítaj magory z Pit er pat a šamanku Bat for lashes (aktuálně s ní vyvolávaj duchy na společnym turné). Ve výsledku sou elektro i pop akorát jejich variace na ně je vod oficálního výkladu blízko jako Dat politics k Basshunterovi.



ATLAS SOUND - LOGOS  
Divná postavička je tenhle Cox. Bradford se jmenuje. Z fleku by mohl hrát v nákym psychopatickym hororu a ani by ho nemuseli maskovat, hrál by sám sebe. Autobiografie, která si nemusí půjčovat patetický berličky aby vydoloval slzy a zděšený výkřiky. Blbý dětství,furt nemocnej, votloukánek, třicet kilo na stodevadesát, vošklivej tak, že vobrejlenej tlustoprd Deacon vedle něj vypadá jak model vod Armaniho. Freakům ale doba přeje takže tenhle Cox platí aktuálně za největší ikonu všech, který se nespokojej s málem a věřej v indie. Deerhunter sou s Animal collective nejvyšší liga a těžko byste na scéně narazily na něco lepšího což trochu zavání slepym fanouškovstvím ale realita je taková. Atlas sound je Bradfordovo alter ego, bokovka, která má s Deerhunter hodně společnýho - shoegazovou zasněnost a psychedelicky rozmáchlý plochy. Oproti předloňskýmu debutu ubylo hitů, přibylo hostů ( Panda bear, Leatitia Sadier ze Stereolab) a na úkor kytar je upozadněná elektronika. Rauš je snadnej, serte na LSD a lupněte spíš "Logos". Je to chutnější, výživnější a výsledek k nerozeznání.



NOSAJ THING - DRIFT  
Nálepkou dubstep se v současný době pomalu začíná vohánět i parodická loutka Britney a je jenom otázkou času kdy se z hlavních hvězd tohohle žánru stanou onanistický kurvy typu Timbalanda. tahle vlna se totiž začala vyčerpávat sotva Pitchfork nahodil Flying Lotusovi známku 9.1. Vyrojila se tuna mladejch producentů z nichž měla většina zůstat ve svym pokojíčku a znovu prokliknout lekce pravidel žánru. Vyjímek se ale pár najde i v tomhle přpadě. Vedle zmiňovanýho Lotuse a třeba Hudson Mohawka je to hlavně šikmovokej Jason Chung slyšící na jméno Nosaj thing. Už obal letošního debutu "Drift" tak ňák předznamenává vo co, že jako de..minimalistická, digitálně vytuněná malůvka - geometricky strohej rejnok alá japonský origami dokazuje, že za 1.) Nosaj thing je designově uvědomělá hračička a za 2.) Nosaj thing je detailista ve smyslu všechno souvisí se všim. Se svojí produkcí by měl hrát v galeriích aby dokázal,že umění ještě má co říct. V hlavní roli dubstep, ve vedlejší laptopový orgie, ambient a odkazy na Sakamota. Palec nahoru



GUS GUS - 24/7  
S Gus gus je to těžký. Hodně lidí už je rezignovalo řešit páč zpátečnictví je pasé a to, že bylo "Polydistortion" zásadní album je sice hezký ale v souvislostech dneška podstatný asi jako snaha o autenticitu infantilních mentálů v Superstar. Pro dnešní třicátníky je pravděpodobně fajn zamáčknout slzu u novejch Orb ale sentiment zabíjí hudbu a cdčka kapel, který točej alba podle klíče pořád dokola nestojej ani za to aby jim jich bylo člověku líto. Islandský veteráni netočili poslední roky až tak podle stejnýho klíče...prostě točili jenom blbý desky. Plochý, laciný a vo ničem. Vo to člověka víc překvapí, že novinka sebevědomě brázdí nejvyšší patra současný taneční elektroniky, kde si už ňákej ten pátek pokuřuje Ellen Alien s AGF zatímco u vedlejšího stolku hážou lupen Field s Gui Boratem. Štastnou volbou bylo určitě znovupovolání zpěváka Daniela Águsta bez kterýho byli Gus gus jako dokument o Islandu bez Sigur rós. Pánové nám trochu potemnili a jejich desetiminutový elektrominimalistický klubovky pozvolna probublávaj, napínaj a když už se schyluje k tanci tak vytasej vražednej synťák jak z futuristickýho 80´s baru. Respekt ke stáří je přežitek ale todle sou frajeři.



GIRLS - ALBUM  
Kluk z díry někde u San Francisca. Malej pobuda, kterej horko těžko přežívá z prachů, který mu matka nosí z šichty, kde prasáckejm usedlíkům ukazuje kalhotky a to pod nima na počkání. V šestnácti se kluk pakuje vo dům dál kde potkává Cheta "JR" Whitea - týpka, kterej právě rozjíždí kapelu ale spíš než vo hraní de o feťácký drezůry s kámošema zaštítěný zhuleneckejma debatama vo Costellovi a rock'n rollu. Kluk při jednom takovym sedánku bere kytaru, zadrnká, zazpívá, nadšení, slovo dává slovo a střih: studio. Kluk se rozpovídává vo svejch útrapách až to zavání rozrušenou emomanýrou ale zas takový depky nedává páč pláž blízko a na pláži svolný holky vo kterejch následně zpívá ale z kterejch mu na konci zbejvá jenom tráva, pár vinylů Beach boys a veselý a míň veselý historky k dobru. Vopravdovost se cení a všichni maj rádi upřímný kluky. Girls je hlavně Christopher Owens - divnej vodrbanej kluk, kterej je vopravdovej až to bolí...



FORMER GHOSTS - FLEURS  
Chmurnej projekt - inspirace Ianem Curtisem neodiskutovatelná a přitom nenápadná, záhrobní holčičí kvílení, rozmazaný promo fotky a texty o umírání. V kostce. Když budu chtít bejt popisnej tak napíšu,že de o projekt kde se za hlavního aka nejprofáklejšího člena považuje ikona rozervanců Jamie Stewart z Xiu Xiu, za hlavního aka toho kterej to všechno zpunktoval se považuje Freddy Ruppert - frontman magorů This song is a mess but so am I a za vedlejší aka tu bez který by se to víceménně obešlo se považuje Nika Roza (Zola Jesus). Když budu chtít bejt rozšafnej tak napíšu,že se hudebně pohybujou na lince disharmonickejch elektronickejch experimentů s občasnejma zastávkama v post punku a konečnou stanicí v existencionálnim folku a když budu chtít bejt osobní tak napíšu, že sem letos moc lepších alb neslyšel.



PEACHES - I FEEL CREAM  
Z Peaches se na starý kolena stává sucharka. Ne sucharka ve smyslu naškrobená blůza a mokasíny vod Rena ale spíš v obecnym měřítku. Bejvala to hodně vostrá bitch cicmající se s kdejakou chlípnou berlínskou artšmírou, chlast, fet, punk, rozcupovaný kalhotky coby proklamace gender nezávislosti a nevoholený podpaží coby uměleckej záměr. Zklidnila se. Berlín už pro neni jenom dekadentní šmajchlírna ale mimoděk pokukuje po rohožce "welcome" a rodinnym krbu. Stárne = moudří a posouvá se dál, tj. punkovej nihilismus se stáhl víc do pozadí (stáhl, nezmizel) a do popředí se dostalo vystajlovaný elektro. Vystajlovaný proto, že sou pod nim podepsaný jména, který sou v módě víc než kdokoli jinej na scéně (Simian, Digitalism, Soulwax) a libovolná slečna s rameníma vycpávkama by jim ráda vlezla přes postel do studia. Nevim jak to bylo s Peaches ale soudě podle zvuku "I feel cream" to každopádně bude pěkná dračice. Ve studiu samozřejmě...

Žádné komentáře:

Okomentovat